Saló aneb 120 dnů sodomy

Saló, aneb 120 dnů sodomy je film, který nedokážu k ničemu přirovnat. Nikdy jsem nic takového neviděl a trochu i doufám, že neuvidím. Vůbec se nedivím, že něco takového neprošlo cenzurou. Určitou míru cenzury tento film určitě potřebuje. Pokud se s ním setká náhodný divák, který neví, co má čekat, je dost možné, že se mu zvedne žaloudek a film nedokouká. Odhaduji, že určitě víc jak půlka náhodných diváků by nebyla schotná resp. ochotná film shlédnout do konce. Určitě se nejedná o film erotický nebo dokonce pornografický, jak se občas milně uvádí. Sexuální vzrušení diváka je vyloučeno. Jediné, co člověk cítí, je lítost, opovržení a odpor. Na tom je film postaven. Když jsem film dokoukal, byl jsem otřesen a chtěl ho hned hodit do odpadu. Ačkoli je prvotní dojem tak strašný, že člověku nedovolí se soustředit na nic jinýho, po nějakém čase přemýšlení jsem v těch obrazech hrůzy začal poznávat i nějakou myšlenku, ve které je schovaná vyšší hodnota nebo chcete li hlubší režijní záměr. Režisér se snaží vzbudit v divákovi co největší odpor ke zvráceným hodnotám člověka a společnosti. Za tímto účelem kumuluje dohromady všemožné formy zla do malého uzavřeného prostoru. Takto silná kumulace je v běžném světě nemožná. Proto Pasolini vytváří společenský mikrosvět, ve kterém je možné všechno. Setkáváme se tu tak s bestiální bezcitností spojenou se sexuální perverzí, s pohrdáním lidského života, popřením lidských svobod a lidské důstojnosti, znásilňováním, psychickým trýzněním, mučením a vražděním, s lidskou lhostejností. Dalo by se jmenovat ještě mnoho dalšího. Vše je zastřešeno diktaturní vládou fašistického režimu čtyř libertinů, kteří ztělesňují všechny výše jmenované modely chování a staví z nich zákony. Jejich zákony, které zároveň přísně trestají jakékoli projevy lidskosti svých poddaných otroků. Hodnoty jako víra, láska, manželství jsou zesměšňovány. Vše je činěno pod rouškou zdánlivé intelektuality a nadřazenosti, která si klade „větší“ cíle než může být lidskost. Tento mikrosvět koncentrovaného zla ukazuje režisér, aby k němu vzbudil odpor a byl odmítnut se všemi jednotlivostmi spojujícími celek. I přes tuto pozitivní režijní snahu usuzuji, že film překročil určité hranice, které jako divák snesu. Kolikrát by stačilo třeba naznačit. Proč se já sám musím cítit trapně jen proto, že to sleduju? Když se režisér vyvaroval záběru pohlavního styku, nemohl se vyvarovat i jiných věcí? Proč musím opakovaně sledovat, jak se tam ládujou hovnama? V knize 1001 FILMŮ KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE, jsem četl, že Pasolini tvrdil o scénce kdy je dívka přinucena sníst výkaly, že jde o metaforu konzumního kapitalismu a nechutné potravy, kterou produkuje. U Pasoliniho, věrného myšlenkám marxismu, by se tomu dalo věřit. Jen tu metaforu v tom asi viděl pouze on sám. Dost možná bychom se ještě pár zajímavostí o filmu dozvěděli, kdyby nebyl režisér brzy po natočení filmu brutálně zavražděn. 120 dnů sodomy už asi navždy zůstane kontroverzním dílem, ale své silné místo v historii kinematografie má oprávněně. Jeho šokující obraz totiž není prvoplánový záměr, ačkoli to tak na první pohled může vypadat. 70% (26.11.2010) ( méně) ( více)